pondělí 28. srpna 2017

Čtyřnásobek

Naše kancelář zastupovala klienta v dědickém řízení, které bylo provázeno několika spory. Platnost závěti byla napadena ostatními dědici, ale nakonec náš klient u soudu vyhrál. Věc řešil kolega; spis jsem ale zběžně znala i já, protože jsem jej u některého jednání zastupovala.

Kolega odjel na dovolenou a požádal mne, abych se v jeho zastoupení zúčastnila posledního jednání u notáře, který dědictví projednával. Právně byla celá záležitost jasná: čtyři nepominutelní dědici mají nárok jen na nepříliš vysokou částku, náš klient bude dědit celý majetek, a tyto dědice určenou částkou vyplatí.
Kolega mne upozornil, že s klientem věc projednal a ten se vyjádřil v tom smyslu, že by dal každému více, než mu náleží, zhruba dvojnásobek. Shodli jsme se, že za této situace - po vyhraných soudních sporech - je to zbytečné; poněkud cynicky jsme žertovali, že když už chce někdo rozhazovat, může zaplatit spíše vyšší palmáre právnímu zástupci.

V určený den jsem dorazila na chodbu před notářskou kanceláří a pozdravila se s klientem. Ujistila jsem se, že je s právním stavem věci seznámen, a vyslechla si jeho stanovisko. Kolega se mýlil, návrh mého klienta byl dokonce ještě velkorysejší: každý z jeho příbuzných dostane pěkně kulatou sumičku, čtyřnásobek částky, na kterou by mu vznikl zákonný nárok. Viděla jsem, že to je konečné stanovisko klienta, o němž už diskutovat nebude; jen formálně jsem jej proto upozornila, že jde o částky značně nad rámec toho, co by byl povinen vyplatit.

Projednání věci začalo. Notář to bral důkladně, tak jako to tento notář bere vždy; není tu moc dlouho, ale já jsem si jeho pečlivý přístup už stihla oblíbit a chodím k němu ráda.
Řízení dospělo do bodu, kdy se měli účastníci vyjádřit, zda bude uzavřena dědická dohoda nebo bude rozhodnuto podle zákona.
Za klienta jsem jako zmocněná osoba hovořila já.
"Můj klient je připraven uzavřít dohodu, a to takovou, že každému z dědiců vyplatí určitou částku, pokud budete souhlasit," podívala jsem se po ostatních. Budou příjemně překvapeni, notář něco takového jistě také nečeká; podobné velkorysé návrhy nepadají ve sporných dědictvích každý den.
"Každému z dědiců navrhujeme vyplatit částku," pokračovala jsem, "částku... kterou vám sdělí tady můj klient."

Nevyslovila jsem to sama.
A proč? Jsou dvě možné motivace takového postupu.

a) Je zřejmé, že příbuzní mého klienta budou mít radost a toto gesto velmi pravděpodobně ukončí všechny spory, nejen právní, ale i mezilidské. Je proto správné, aby nabídku učinil přímo můj klient, nikoliv aby byla částka sdělena neosobně a formálně právním zástupcem. Je to otázka psychologie: jde o jeho zásluhu, a mělo by to být vyjádřeno i tím, že on sám přednese svůj návrh a sklidí příslušné pozitivní reakce. Samozřejmě, kdyby to bylo naopak a měl navrhnout či přijmout něco nepříjemného nebo nevýhodného, zhostím se toho naprosto profesionálně, ale tohle je jiný případ; jen ať si to vychutná sám. Ačkoliv se mi nezdálo, že by mu to způsobovalo nějaké zvláštní potěšení či zadostiučinění.

b) Prostě jsem to ze sebe dokázala vysoukat. Přednášet za klienta návrhy protistraně je moje práce, dělám to skoro každý týden; většinou jde o návrhy, které druhou stranu překvapí spíše nepříjemně, tím, o kolik jsou odlišné od jejích představ. Jsme zvyklí hádat se o každou stokorunu u výživného, o každou tisícovku v daních, o každých deset tisíc, když jde o náhradu škody. Ale nabízet velkoryse peníze nad rámec toho, co je nutné, byť jde o ušlechtilé, vstřícné, smířlivé gesto, to advokát neumí. Já to neumím.

Která z obou variant je správně?
Já to vím.

PS. Nabídka byla přijata, dohoda uzavřena, řízení skončeno.
A všichni zúčastnění se o sobě něco dozvěděli.


2 komentáře:

  1. Klidně jste mohla říci: částku Vám sdělí můj klient sám, protože mé právnické myšlení mně neumožňuje tak extrémně velkorysou nabídku, čtyřnásobně převyšující jeho právní povinnost, vyslovit.
    Tím byste klienta postavila přímo na piedestal a sebe svým potenciálním dalším klientům představila jako nesmiřitelného obhájce právních nároků svých klientů.

    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      ale mé právnické myšlení by právě mělo umožňovat vyslovit přání klienta, byť tak neobvyklé - dělat takové dohody není zakázané. Pokud to neumožňuje, je to neprofesionální:-)
      Kdyby to bylo naopak, oni měli nárok na víc a on jim nabízel čtvrtinu nároku, nemám s prezentací takového stanoviska žádný problém.

      Vymazat